Vítězslav: Kdo žije sám, čas počítá, tvář mu málo svítí, kde úsměv býval, dávno není tam, sám jsi divák za sítí. Věra: Však naděje nám pomáhá dál jít tou každodenní dálnicí, ta dávná touha žít, ve dvou žít, je kytka blízko vonící. Spolu: Tak náhle týdny ztrátové pryč jsou, my těšíme se na nové nás dvou, nás příští týdny medové žít zvou, žít zvou. Vítězslav: Já když se zpátky ohlížím, hrál jsem jen sólo, ty mou dráhu náhle nezkřížit, mám z týdnů pláň holou. Věra: Já někdy měla lásky třeštivé, co vždycky zhasly v lavinách, jsem celá, jen se podívej, když právě s tebou začínám. Spolu: Tak náhle týdny ztrátové pryč jsou, my těšíme se na nové nás dvou, nás příští týdny medové žít zvou, žít zvou. Vítězslav: Kdo žije sám, ten nosívá v sobě nářek havranů. Věra: Já už se nad tím usmívám, když vím, že s tebou zůstanu. Vítězslav: Být sám je nemoc z přežití, jeden druhým ji vyhojí. Věra: Pojď žít, já nás dva v pádu zachytím, s tebou být se nebojím. Spolu: Tak náhle týdny ztrátové pryč jsou, my těšíme se na nové nás dvou, nás příští týdny medové žít zvou, žít zvou. Tak náhle týdny ztrátové pryč jsou, my těšíme se na nové nás dvou, nás příští týdny medové žít zvou, žít zvou. Tak náhle týdny ztrátové pryč jsou, my těšíme se na nové nás dvou, nás příští týdny medové žít zvou, žít zvou. Tak náhle týdny ztrátové pryč jsou, my těšíme se na nové nás dvou.