Viděl jsem dnes dívku z heřmánkové návsi, viděl jsem ji v bistru, upíjela džús. Viděl jsem dnes dívku nevídané krásy, viděl jsem ji, když šel nebem velký vůz. Prý doma měla kluka, zůstal kdesi v dáli, rodiče už chtěli slavnou svatbu mít. Dostala chuť všechny mosty ke vsi spálit a k městu na obzoru jít. Svoje dny a noci začala mi líčit, tuhle cestu městem měla dávno vzdát. Měla kluků víc, než chtěla mi snad říci, žádný se však nechtěl v její něze hrát. Znala všechny kluby, od všech lahví zátky, od ateliéru měla vlastní klíč. Prožívala každodenní klamné svátky, každodenní mejdanový kýč. Znala všechny flámy, znala všechny klípky, znala všechno, co si vždycky přála znát. Ale z velké lásky zůstaly jen střípky, proč to takhle končí, začla se mně ptát. Každý den jen buší horká diskotéka, každý den jen blankyt nevyspalých rán, každý den ze sebe krásné snění svléká, z obrazu už zbyl jen oprýskaný rám. Řekla mi, že život je jak horský výstup, za velikou láskou chtěla vždycky jít. Teď se ve snech vrací k heřmánkovým místům, možná v bílem domku měla dávno žít. Kdepak je ta dívka z heřmánkové návsi, vrátila se domů, nebo kráčí dál. Kdepak je ta dívka nevídané krásy, kdo pak ji teď řekne, že jsem o ni stál. Kdepak je tá dívka nevídané krásy, kdo pak ji teď řekne, že jsem o ni stál.