Čistě náhodou tou noční tramvají pomalé, až hanba ji jel jsem i já. Byla prázdná, venku bídní počasí, jen ty v koutku stála si opuštěná. Já se vůbec nechtěl nejdřív na nic ptát, sedl jsem si zády, chtěl jsem spát, v tom jsem zjistil, že mi lístek někam spad. A tak oslovil jsem tvoji pláštěnku, slečno, máte jízdenku a tak dík, jsem rád. Šťastnou náhodou v té chvíli padla zář na tvoji nežnou tvář uslzenou. A já rázem na tu tramvaj zapomněl, až na konečnou jel opuštěnou. Už ne náhodou jsem s tebou šel, jak víš, poslouchal, co mi v pláči vyprávíš, tvoji dlaň jsem hřál a dal ti kapesník. Šli jsme blátem, nocí, bídným počasím a ty oči zvedla si a v nich byl tvůj dík. A pak déšť se náhle změnil v bílý sníh, co větvím krásu vdých zasněženou. A já viděl ve tvých očích modrou zář, plachý úsměv, dívčí tvář, už ne opuštěnou. A v té chvíli už jsem přestal bráchu hrát, pocítil jsem závrať, volný pád a záviděl jsem všem, co políbíš. Bylo bílý ticho, krásný počasí a ty oči zvedla si, řekla´s dík, pojď blíž.