Chodím pozdě spát a ráno brzy vstávám, mám pocit , že jsem jen stín a nepoznávám v koupelně tu bílou tvář, která mi říká: Tohleto, že mám být já? Jak dál do skříní vrážím, stále se mi zdá, že jsem jen autobus, co vjel teď do garáže, vůbec žádný zázrak už mi neukáže, jak se odtud vycouvá. Ten známý suverén, co dřív se mnou dlouhé noci táh a dívce leckteré, co chtěla, to slíbil a pak plách. Ten známý suverén, co znal všechno dřív a líp než já, ten známý suverén je pryč a jen já tu zůstávám. Až když se nasnídám, pak zvolna začnu chápat, můžu za to já, to já měl tenhle nápad, ty si se mi zdála být taková zvláštní, jaká se hned nevidí. Já neměl tenkrát vůbec, vůbec žádné tušení, chtěl jsem si jen hrát, nic víc a žil jsem v domnění, že jsem nad věcí a že mně žádná dívka vůbec nikdy nespoutá. Ten známý suverén, co dřív se mnou dlouhé noci táh a dívce leckteré, co chtěla, to slíbil a pak plách. Ten známý suverén, co znal všechno dřív a líp než já, ten známý suverén je pryč a jen já tu zůstávám. Ten známý suverén, co dřív se mnou dlouhé noci táh a dívce leckteré, co chtěla, to slíbil a pak plách. Ten známý suverén, co znal všechno dřív a líp než já, ten známý suverén je pryč a jen já tu zůstávám. Ten známý suverén, co dřív se mnou dlouhé noci táh.