V zrcadle kEaluží prohlížím svůj svět,
déšť nechám stA7ékat tiše po vlasech,
za límec pCodzim mi ukládDá svý vyznánEí
a jak ty stromy k ránu na duši led
v kabátě zvA7yků a čekání,
až něčí těžká bCota prorazí tu námrazu
šedivejch Duspěchanejch let.
®: A my budem zas (budem zase) hrEát jen tak pro všechny svý znG#miámý,
zase budem vF#miítat slunce na stránAích našich známejch hEorH7,
ze života dEáme šít frak pro ztracený flG#miámy
a bílý místa, cF#mio nám rostou na skránAích,
překryjem kH7ouřem z cigaret.
Na cívce osudu se točí film,
kterej už každej z nás dobře zná,
defilé vteřin, hodin a dní, co jsou dávno pryč,
a stejně věřím, že se jedenkrát
sejdem zas nahoře, zas na pár dní,
a léta v tváři napsaný nám smaže noc,
co přejde, až my budem chtít.
®:
®: + a budem zase hrAát jen tEak ...
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.